Montenegro v březnu? - spíš blbý nápad…
barca • 2007-03-27 21:18:04
Kterak jsem putovala s deštěm za sněhem a zpátky jen tak
Pozn.: jedná se o doslovný přepis mých cestovních poznámek, které vznikaly právě v nejnudnějších chvílích
Než jsem skutečně odjela, dalo to 12 hodin... Totiž, díky (včerejší) úterní sněhové kalamitě měly všechny možné spoje do Budapeště minimálně 2 hod zpoždění. A ačkoli už za tmy bylo jasné, že ten lůžkáč do Bělehradu mi ujede. A náhradní spoj byl jen s několika (5) hodinovým čekáním jak ve Vídni tak v Budapešti (kde to ale není tak jednotvárné, protože se budu muset přesunout z nádraží Budapešť-Nyugati na Keleti, ale zas, co by tam chtěl člověk jiného ve 4 ráno dělat, že? A tak hlavně díky své milé mami jsem jela přespat domů.
21.3.
Opravdu jsem odjela ve středu ráno z Veselí přez Vídeň a Brück a.d. Leitha, odkud už frčím přímákem.
Už v Höhenau sníh nebyl.
Že mají ÖBB osobáky, co vypadají jako pendolino, mě nepřekvapilo, ale že na jediném ne-mimoúrovňovém křížení železnice a silnice byl ten pendolino-osobák ten, kdo zastavil, aby mohla projet sanitka, mě málem vykolejilo…
V Brücku kosa a ani mi nedali razítko do pasu :-(
Rychlé šípy radí: Nepijte na ovoce!
Jo, kdyby to v Maďarsku znali, nebylo by tomu chlapečkovi blbě…
aneb další pozn. z Maďarska:
rozdrobené Disko
vysoký výskyt koní a jmelí podél trati
povlakový prodavač map Budapešti a okolí (starých, v měřítku 1 : 75 000)
nové baterky vydržely jednu fotku! – to nemyslí vážně?!
trapná rovina
příště jedu po Dunaji
furt jmelí
ale ty vinohrady vážou na vysoko
Srbskoooo
Hm, a jsem v Bělehradě… a Ana nikde a telefon nebere…
Vzhledem k počtu hodin (10 večer pryč) nemám moc možností:
- 1.) fofrem kuopit místenku na vlak do Černé Hory
- 2.) hrát si na bezdomovce
Skrz bod 2 končím v nějakém hostelu hned u nádraží na pokoji s žehličkou…, ale pokazila jsem jim topení :-)
Jako důkaz, že roaming není jen na uvítací SMS píšu dom, ale jen něco ;-)
22.3. Nuda v Bělehradě
Nějací ruští fotbaloví fanatici dělali nad ránem hrozný humbuk. Taky ty dveře mohly být zasklené celé.
Další pokusy dovolat se Aně vzdávám už ve sprše, loučím se s milou a taky notně nevyspalou paní domácí a mizím.
Kupuju si místenku na večerní vlak do Bijelo Polje a následujících 10 hodin se courám ztratit do města.
INTERNET! – cedula jak kráva, drahý jak sviňa, pomalý jak šnek a padal jim víc jak voda ve vodopádu při jarním tání, vůbec nic jsem nezvládla zjistit natož odepsat.
Cestou na pevnost, či hrad (Beogradska tvrdnava, Kalemegdan) se ke mně přidal muž, co měl určitě tu samou nemoc jak rybka Doris z Hledá se Nemo. Asi 10krát se mi představoval (jmenuje se Adam) a možná i víckrát se ptal, zda jsem z Londýna. Pak jsem se ho vůbec nemohla zbavit.
Pevnost ale hezká, sekali trávu, jím mokrou paštiku a začlo pršet.
Ještě 4 hodiny než mi pojede vlak… Bělěhrad už nechcuuuu!!!
Co se tu dá kua dělat? A co jsem tu dělala já??
Tahala se s batohem ulicama za „památkama“ a hledala mešitu; hádala se s malou cigánkou česky; jezdila načerno šalinou; zkoušela teplotu vody na obou březích Dunaje a
kecala s Australanem, co ho v Bosně v nočním vlaku z Chorvatska do Bělehradu kompletně okradli, na vlastním velvyslanectví mu nepomohli a na dluh jede řešit do Maďarska aspoň občanství.
Začínám se bát. Taky jedu v noci a jen na sedačce. Málem jsem s ním odjela dom.
Je tu asi 20 policajtů a střídavě stojí na prvním nebo na třetím nástupišti („…follow the cops back home…“). Jeden si na nás posvítil bodovou baterkou skoro jak ve filmu u výslechu a prý jestli jedeme do Thessaloniky („…rob their houses…“)
Nechutné záchody! – turecké a bez dvířek, fuj
Tak se ukázalo, že ten bezdomovec zabalený v larise a opřený o kolo (silnička, 19") není bezdomovec, ale Němec! (Díky té dece si ale aj neco vyžebral ;-). Právě dostudoval na bratra-záchranáře a než začne pracovat má 5 týdnů volna, tak je jede projezdit do Montenegra – borec!
Ve vlaku; už rožli, ale klemra neskutečná, venku je podle digitálního oznamovače 6°, to tady je určitě míň, kouří se mi od pusy.
23.3. V Bijelo Polje?
Cesta sem byla děsná. Přisedli si ke mně 4 chlapi a ze dvou tahl chlast víc jak tehdy z Romana. Vůbec jsem nespala, odmítala rum, co mi nabízeli, a zkoušela v plném vlaku najít jiné volné místo – nemožné. Celou dobu jsem v kapse bundy svírala křivák.
Usnuli až v době kdy já měla vystupovat, ale jak určit ve zpožděném vlaku, co staví v každém poli a za tmy, které je to Bijelo? Pobudila jsem všechny chrápající ochlasty a průvodčího a zázrak – po hodině čumění z okýnka se shodli, že tady. Azbuka zmizela a jsem tu dobře. Díky.
5:15 svítá, prší a chce se mi spat
Ladovská zima
Budím se asi za hodinu v čekárně.
Teď se jen dostat do městečka Rožaje – asi 70 km východně k hranicím s Kosovem.
Utekla jsem taxikářům z lopaty a šla pro radu na blízkou benzinku.
Úžasní lidé!! Zde se mě ujal muž, co perfektně mluvil německy (na rozdíl ode mě). Málem doslova mě posadil na nejdřívější autobus a řidiči vysvětlil, co jsem zač. (Těžko ale říct co, protože celou dobu se na mě všichni usmívali a ani zaplatit si nenechali.)
Venku se déšť pomalu měnil v sníh. A ty výhledy na hory, lesy a skály kolem… kaňon řeky Moravči! Krajina pohádkovější víc jak z ladovských obrázků.
Ale – „ to mokré bílé svinstvo!“ – byla to břečka ještě dřív než to dopadlo na zem, hnus.
Přesně jak jsme se domluvily čekám v mlžném zakouřeném bufetu na Larisu, mezitím, co přítomní nemožú pochopit, že necestuju do Kosova, přemýšlím, jestli ji poznám…
Jo, přiznávám, nikdy jsem ji neviděla a vůbec ji neznám, kontaktovala jsem ji skrz
www.hospitalityclub.org a jela za ní jen tak do cizí země.
Ale poznaly jsme se bez problémů (fotky nelhaly). S naprostou samozřejmostí mě pohostila jídlem a sprchou a na přiděleném gauči jsem okamžitě usnula (počasí výletům stejně nepřálo).
Budím se večer a vyrážíme spolu do baru v nově otevřeném ***hotelu. Protože jej mají otevřený jen 3 dny a jsem první zahraniční host museli se mi majitelé se vším pochlubit (bazén, kasino, apartmány – v tom nejdražším mají hned naproti postele prosklený, průhledný sprchový kout, působí to trochu perverzně :-).
Jsem moc ráda, že jsme si s Larisou sedly. Seznámila mě ještě s jednou svojí kamarádkou a řešili jsme kdeco…
24.3. Hory zdola
Počasí sice občas na pár sekund dovolí ukázat aj slunce, ale jinak je furt nehezky. Manžel místní kadeřnice, největší znalec hor, horská služba a průvodce v jedné osobě, by mě prý ochotně na vykukující horu Hajla (2400 m, pohoří Mokra Planina) vzal, ale teďka fakt ne, ze je to zrádné a o život… Smůla :-( Minulý týden to prý šlo, to tu měli 15 stupňů, tak prý v létě.
Následná procházka po Rožaje je však víc než dokonalou náhradou. Zjišťuju, že v opštině (něco jako okres) Rožaje je většina obyvatel muslimů (i moje milá hostitelka Larisa je muslimka). Dostala jsem se do mešity na opravdový obřad v arabštině, a poučili mě jak se správně klanět k Mekce a hodně dalších islámských zvyků.
Ukázali mi centrum, co všechno se zbuduje a co zbourá, „zakázanou skálu“ – prý se na ní nedávno nějaký lezec zabil, tak proto. A vysvětlili proč je většina domů nedostavěná a aspoň na 2 patra a proč všichni kouří a jak se věští z vytečeného lógru po vypitém kafe, kudy sem utěkali běženci z Kosova a jak na tom byli finančně, psychicky a fyzicky a jak se mají dnes. Jaký mají vztah k Srbům (stávám se pomalu odborníkem na Srbsko-zbytek-Jugoslávie konflikt), ke zbytku Evropy, k euru k moři, turistům a ekologii (mají docela dost nádherných smetišť uprostřed nádherné krajiny :-(
Blbly jsme s děckama (Larisa je učitelka angličtiny) a zkoumaly podobnosti našich řečí + mě zkoušely naučit albánsky:
Tunb = čau; Čuše hi jemnen? = Jak se jmenuješ?; Čuši je? = Jak se máš?
Víc už teď nevím a možná je to blbě :-).
Vše objímala břečka (srbsky – tljačkavica) a rámovaly hřebeny Mokré Planiny. Náramný den… těžko popsat. Děkuju všem zúčastněným.
25.3. Tunely
Tak dlouho jsem ráno posunovala čas až mi hodinky přestaly jít úplně…
Protože kyšal sněh s deštěm a přijatelně bylo někde úplně jinde, rozhodla jsem se, že svůj přesun k moři o den uspíším. Díky Larise jsem tam měla zajištěné i přespání.
Prošli jsme se k domkům, kde bydlí kosovští uprchlíci. Byly jen o málo větší než naše zahrádkářské budky, ale hlavně, že na všech měli satelit, ani ovčince narušenou poetiku nemohly napravit.
V životě jsem nezažila víc pozvání na kafe. Z toho posledního jsme musely s Larisou utéct abych stihla autobus. V rychlosti jsem pobrala všechno, co bylo asi moje, ale nechala jsem jim v ledničce paštiku a sýr. He, nechat játrovou vepřovou paštiku u muslimské rodiny… buď to vezmou jako provokaci, nebo jako plýtvání jídlem.
V tom kalupu mi můj odjezd ani nepřišel smutný, to až teď. Ještě jsem se stihla rozloučit i s oním mužem z benzinky (Davidem) a zase jsem ve vlaku – směr Bar.
Natřískaný je studentama a hádají se o místo. Stojím na chodbičce, ale aspoň u okna a jsem na něm vylepená až úplně do tmy. V Podgorici studenti vystoupili a v celém vagonu včetně mě zbyli tak 3 lidi, možná i míň, nejsem jaksi celá. Oklepala jsem popel z batoha a bundy (byla jsem jediná, kdo nekouřil) a po 3 hodinách jízdy si sedla. Do Baru přijíždíme s víc než hodinovým zpožděním a lije tu hodně, hodně husto.
Zkontaktovaní lidé si mě vyzvedli a až do pokoje zavedli (bodejť by ne za 10 euro).
26.3. Chčije jim do kšeftu
Sny se mi stále nezdají a ráno je kupodivu světlo, dokonce i pršet přestalo…
Nadšená, pobrala jsem malý batoh a hurá nahoru na nějakou horu, ať ty hůlky netahnu zbytečně! Na tu s bílou špičkou si ale netroufám. Aby se neřeklo vzala jsem to od moře, a to dokonce ne od nuly ale z mínusu! Byste nevěřili, co za lidi se v 8 ráno v březnu koupe v botách a mikině v Jadranu :-). Nedopatřením jsem i na mírně ukloněné kamenné pláži škobrtla a lehce se vyřáchala. A voda byla teplejší jak Dunaj v Bělehradě. (Tam jsem ale nespadla, fakt ne!).
Zleva mokrá jsem se vydala na kopec vpravo (musím pochválit boty – kvalitní!- jsou dobré i do moře). Jenže - k moři vedou téměř všechny cesty, ale nahoru žádná. Škrábala jsem se smetištěm a přelézala plotky domků aby mě v polovině vrchu chytla dokonalá bouře, co se postupně změnila v neprůzračný déšť.
Asi dělám rozhodnutí za mokra rychleji, ale i vzhledem k mé vlastní předpovědi počasí při pohledu na spojitou vlhkost všude kolem jsem se sbalila, rozloučila, vyhla všem taxikářom (i tomu s vyplazeným jazykem) a doptala se cedulí a kolemjdoucích na nádraží.
Prvním vlakem putuju ke Skadarskému jezeru. Toulám se tu asi hoďku, a sedám hned na další vlak do Podgorice a odtud dalších 9 hodin na sever do Bělehradu. Ach ta krajina… nádhera a krása a teď nemám dost oslavných slov…..
Policajt Igor
Hektický přestup v Bělehradě, málem masakr. Sedím s Johnem Lennonem.
27.3.
Budapešť - není nic horšího než důchodci na zájezdu…
Doma … – u guči
Hvala plna všem, co to dočetli. Děkuju
MrijaStudio 2006,2007
